Cestování po Rakousku

Říká vám něco slovo "Jugend-feriennetzkarte"? Jestli ne, je to tím, že o této jízdence České dráhy veřejnost příliš neinformovaly, což je škoda. Na červenec a srpen tohoto roku (tj. 2004) si mohli už i v České republice mladí lidé do 20 let zakoupit síťovou jízdenku pro celé Rakousko. Stála 29 eur a platila celé dva měsíce ve všech vlacích ÖBB, takže při dostatečném využití je to snad nejlevnější jízdenka na světě.
A na tuhle jízdenku jsme s Ondrou Janišem o prázdninách procestovali podstatnou část rakouské železniční sítě. Tady najdete fotky a jakési "zápisky z expedice".

I. Přípravy na cestu

Díky tomu, že jízdenku JFNK lze využít kdykoliv o prázdninách, nebylo plánování cest nijak zásadní záležitostí. Proto také původně mělo vyjít, abychom se alespoň na několik dní sešli čtyři (nicméně nevyšlo to). V polovině července jsme se poměrně narychlo s Ondrou rozhodli, že v úterý 27. 7. vyrazíme a v sobotu nebo v neděli se vrátíme. Na mapě jsme si našli, co bychom asi tak chtěli projet, a na internetu spoje na první den. Počítali jsme s ubytováním v kempech, a tudíž jediné, co jsem plánoval ohledně ubytování, bylo, že jsem si vypsal a zakreslil do mapy podle rakouského webu Campführer kempy ležící v blízkosti železničních stanic. Předem bylo dohodnuto, že budeme pravděpodobně přebývat u Salzburgu a v Hallu (u Innsbrucku), ale pokud by se plány změnily, prostě by se v seznamu našel jiný kemp.

II. První část - střed a západ Rakouska

27. 7. Protože Ondra na rakouských meteorologických stránkách zjistil, že lepší a stabilnější počasí by mělo být v západní polovině Rakouska, vyjeli jsme tam, s tím, že východ necháme na Druhou část, kdy se snad sejdeme čtyři.
Velmi brzo ráno jsem zahájil přesun s plnou bagáží z Hradce Králové, kde bydlím, do Prahy. Na hlaváku jsem nastoupil do rychlíku 631, jenž vezl přímé vozy do Gmündu. Ondra do něj přistoupil v Benešově. Ve Veselí nad Lužnicí přebrala ty tři přímáky Zamračená, zatímco Eso se zbytkem vlaku pokračovalo dál na Budějovice. My jsme měli v plánu do večera dojet do Salzburgu, ale ne přes Vídeň, ale na hlavní trať po lokálkách. Škoda, že jsme neměli v Gmündu moc času, protože odtamtud vedou dvě úzkorozchodné tratě. No - tam jsme teda přestoupili do rakouského vlaku (vozy Bpz), který nás dovezl do Sigmundsherbergu. Odtamtud jsme jeli motoráčkem 5047 do Kremsu an der Donau a z Kremsu zase motoráčkem, tentokrát dvoudílným (5147) do St. Pölten. Ta 5047 je v Rakousku nejmenší vůz, čili jako u nás 810 (a má podobné využití), jenže je o dost větší a komfortnější.
To už bylo odpoledne a tak malou část cesty jsme za sebou měli! Jenže pak už to byly rychlé vlaky na hlavních tratích. V St. Pölten jsme se naložili do nepříliš pohodlného německého Bpmz ve vlaku EC 22, v Linci jsme přestoupili do IC 646, jenž nás dovezl do Salzburgu. To ícéčko bylo dost plné, ale nakonec se místo našlo: v bé-pé-zetku. Rakouské dálkové vlaky řazené z Bmz apod. mívají totiž často zařazen jeden vagón, který tam jaksi nepatří. Ze stanice Salzburg Hauptbahnhof jsme jeli Salzach-Sprinterem (jakýsi spěšňák) na zastávku Salzburg Süd, odkud bylo, jak jsme vypátrali, nejblíže ke kempu "Schloss Aigen", kde jsme se rozhodli pár nocí zůstat.
Mapovými podklady nám byl autoatlas Alp trojstovka a plánky vytištěné z netu, kde byla železnice nevýrazně zakreslena a nádraží už vůbec ne. Přesto jsme nebloudili víc než bylo únosné, i když s celým živobytím na hřbetech to nebylo nic příjemného. Když jsme postavili stan, zjistil jsem, že není až zas tak velký, jak jsem myslel - pro dva lidi a všechny jejich bágly - tak jsem pln zoufalství začal zpívat "Mám malý stan" :-) ale nakonec se to dalo.

Lokomotivy 1142.600 a 1116.115
v žst. Krems a. d. Donau

Úzkorozchodná 1099.002 "Gösing"
v Sankt Pölten

Taurus táhne vlak RoLa se slovenským
šrotem Bc! (Salzburg Süd)

28. 7. Ráno jsme vstávali brzo, protože to si člověk nemůže moc vybírat, když tam staví vlaky v dlouhých intervalech. Sprinterem jsme jeli do Bischofshofenu. Trať vede údolím řeky Salzach, místy provokujícím k fotografování z okna - k čemuž jsou vagóny BDp-L výborně vybaveny okny, jež je možno stánhout do 3/4. V Bischofshofenu jsme nastoupili na écéčko do Villachu, tam jsme přestoupili na IC do Leobenu. To šlo celkem rychle. Nevím jak pro Ondru - ale pro mě, který "vlaky vyšší kvality" zásadně necestuje, byly rakouské vagóny překvapením: v kupé 2. třídy je šest pohodlných polohovatelných sedadel s opěrkami na ruce a výškově stavitelnými opěrkami na hlavu, přičemž při sklopení všech sedadel vznikne "letiště" (nezkoušeli jsme to) ideální na spaní a ostatní záležitosti za normálních okolností vyřizované v posteli.
A z Leobenu jsme si už vezli zadky v kupé ícéčkové jednotky 4010 (vlak na trati do Salzburgu musí 2x úvraťovat). Trať vedla blíž a blíž k horám. V Selzthalu, kde jsme viděli zajímavá hnací vozidla, a kde jsme nabrali zpoždění kvůli nějaké technické závadě na soupravě, vlak provedl první úvrať a namířil si to do stanice Stainach-Irdning. Tam se trať rozděluje: na sever vedou koleje mezi masívem Dachsteinu a Mrtvými horami do Attnangu, na západ je železnice, objíždějící Dachstein z jihu, vedoucí do Bischofshofenu.
My jsme jeli na západ. Z okna jsme fotili hory, ovšem vlastní Dachstein jsme nezahlédli - jak je jeho dobrým zvykem :(, byl schovaný v mracích. V Bischofshofenu vlak udělal úvrať podruhé a jel až do Salzburgu. Tam jsme vystoupili, porozhlédli se trochu po nádraží a po městě, a večer jsme se vrátili do kempu, jedouce regionalzugem v podobě moderní elektrické jednotky Talent (ř. 4023).

Salzburský hrad - pohled z cesty z kempu na zastávku	Guten Appetit! ;-) (aneb Reko na WRmz)	Tohle by měl být Grosser Grimming (nad Stainachem)
Jednotka 4023.007 - Talent na nádr. Salzburg Hbf.	Střechy salzburského nádraží (z nadchodu)	Řeka Salzach v Salzburgu - večerní foto

29. 7. Ve čtvrtek jsme projeli další železniční tratě procházející údolími mezi horami severní části Alp. Ráno jsme se dopravili Sprinterem ze zastávky na salzburské hlavní nádraží, což byla cesta, kterou jsme vykonávali téměř každý den, co jsme bydleli v tom kempu Schloss Aigen. Pro mě na ni byl nejzajímavější průjezd seřaďovacím nádražím ;-), kdy jsem dost vagónů vyfotil z oken.
Ze Salzburgu nás IC odvezlo do stanice Attnang-Puchheim. Odtamtud jsme popojeli osobákem do Gmundenu, města na břehu jezera Traunsee, kde před dávnejma léty končila koňská železnice ČB - Linec - Gmunden. My jsme tam strávili čas čekáním a pak focením vozidel (vlastně vozidla) tamější tramvajové dráhy. Dál jsme jeli tou tratí mezi Totes Gebirge a Dachsteinem do Stainachu. Železnice vede okolo Traunsee, nad nímž se vypíná hora (doufámžesetakjmenuje) Traunstein, jede se přes Bád Išchl a okolo Hallstattského jezera - jsou to krásné pohledy a při troše štěstí se dá i z oken fotit.
Ze Stainachu jsme popojeli Karlem Böhmem (IC, souprava 4010) do Selzthalu. Mají tam neprovozní německou lokomotivu 52.7045, jenže se blbě fotí. Ze Selzthalu by nás býval odvezl city-shuttle až do Lince, ale v úseku Wartberg - Rohr byla SEV - Schienenersatzverkehr, tedy NAD. Z Wartbergu jely dva autobusy - jeden pro ty, co jedou dál, jel přímo do Rohru, a druhý obsloužil mezilehlé stanoviště, aby se nezdržovalo zajížděním. No a z Lince to bylo ÖBB-EC 'Stadt Innsbruck' až do Salzburgu, odkud nás ke kempu přisunul zase Sprinter.

Gmundenská tramvaj - s reklamou,
přesto v tradičním nátěru.

Hora Traunstein (1691 m) nad
jezerem Traunsee

Hallstatt (kdo znáte Silmarillion,
nepřipomíná vám to Alqualondë?:-)

30. 7. No tak přišel čas přesunout se do jiného kempu. Konkrétně jsme měli v plánu ubytovat se v kempu v Hallu in Tirol. Takže jsme vstávali dřív, abychom-sme stihli sbalit stan a ze zastávky Salzburg Süd jsme jeli Sprinterem na jih, a to přes Bischofshofen a Swarzach až do Wörglu. Cesta je hezká, jede se přes známá místa jako Zell am See a Kitzbühel. Ačkoli o nákladních vagónech bych mohl napsat hodně, nechám si to do Katalogu a tady se zmíním jen o jedné zajímavosti: ve Wörglu stál vůz Eas-u, původně ČD, ale s přepsaným majitelem a kódem na 81-ÖBB. Což o to, těch tam bylo více, ale tenhle nebyl přečíslovaný (ani kontrolní číslice nebyla změněna) a na boku zůstalo logo ČD!
Z Wörglu do Hallu jsme jeli osobákem. Dobloudili jsme do kempu, kde jsme se ubytovali (abysme s sebou nemuseli tahat ty těžký bágly), a vyrazili jsme na Zillertalbahn. Nádraží v Hallu nic moc, i když je to poměrně velké nákladové nádraží, staví tam jen osobáky v hodinovém taktu. Náš vlak měl už na příjezdu pár minut zpoždění a zdálo se, že po cestě (ve stanici Fritzens-Wattens) nabere další zpoždění, a to podstatně větší: když už měl odjet z nádraží, ještě tam stál, pak ujel pár metrů, zastavil se, teď různé syčení brzd, pak zase kousek popojel, a potom se zastavil definitivně. Bylo ohlášeno, že vlak z důvodu "Triebfahrzeugschaden" (poškození hnacího vozidla) nemůže pokračovat v jízdě. Snad měla původně i přijet odněkud náhradní lokomotiva, ale nakonec, vzhledem k délce toho zpoždění, vyhlásili, že se vlak ruší bez náhrady a cestující se přepraví dalším vlakem. No co, nikdo není dokonalý. Ani Dráhy rakouské.
Takže jsme ztratili hodinu a pokud jsme se do kempu chtěli vrátit za světla, neměli jsme v Jenbachu čas na prohlídku nádraží, a že je tam nádraží zajímavé: normální rozchod, pak úzká adhezní (do Mayrhofenu) a úzká ozubnicová (k Achensee). Vyjeli jsme motoráčkem po Zillertalbahn nahoru, ale ne až do Mayrhofenu, nýbrž jen do Bühelu, abysme si vyfotili páru (fotka nic moc). Bühel je zastávka na znamení, a znamení se dává stisknutím tlačítka na zvláštním zařízení na zastávce, přičemž znamení dá strojvedoucímu návěstidla. Světelná návěstidla jsou na Zillertalbahn trojí: tyhle na zastávkách, potom přejezdníky, a výměnové indikátory (protože fíra si zřejmě přestavuje výhybky sám, na dálku). No, a pak jsme jeli zpátky do Jenbachu a pak osobákem do Hallu.
Ještě se zmíním o městě Hall in Tirol: je už v oblasti, kde je souvislé řídké osídlení až do Innsbrucku. Leží v širokém údolí, na jehož úbočích lze večer spatřit světýlka z vesnic, osamělých domků, a lanovek. Město je, dalo by se říct krásné, když se to dá říct i o Praze, tedy jejím historickém centru: tak Hall ho má taky, ale není přeplněné japonskými turisty a českými somráky. Byli jsme tam večer, na náměstí vyhrával plechový orchestr s vynikajícími bubny a dole u silnice prodávali výbornou zmrzlinu. Tam jsme si sedli ke svítící fontáně a chlemtajíc tyrolský ajs-krím mi Ondra neúnavně cpal do hlavy jak funguje hydrodynamický měnič :-)

Zrychlený vlak náhle stojí... zbývá vzdát čest padlému stroji ;-)	Údolí Zillertal z okna úzkorozchodného motoráčku
Motoráček, který nás přitáhl dolů (v Jenbachu)	Dům v Hallu

31. 7. Ráno jsme popojeli osobákem z Hallu do Innsbrucku. Ale nebyl to jen tak obyčejný osobák, táhla to německá 111 a vagóny byly taktéž německé, Bnrz, což je něco jako bymák. V Innsbrucku jsme byli překvapeni velikostí, čistotou a architektounickým řešením nádražní budovy. Nicméně pokračovali jsme osobním vlakem nahoru na Brenner, což je necelých 40 km. Stanice Brennero / Brenner leží z větší části na italském území a návěstidla má podle italských předpisů - mají málo světel, třeba i jen jedno, ale umí svítit různými barvami. Zároveň se tam nachází rozhraní trakční soustavy střídavé 15 kV a stejnosměrné 3 kV. Takže jsme tam stáli a pozorovali vyměňování italských a rakouských lokomotiv za pomoci malé italské posunovačky. Dolů jsme se vrátili stejnou soupravou, jako jsme přijeli. V Innsbrucku jsme měli nějaký čas a využili jsme ho k bloumání po městě.
Pak jsme zamířili spěšňákem na St. Anton, po trati, kterou možná znáte z MsTS (ne že by to bylo poznat ;-). V Landecku jsme přestoupili na Marii Theresii, abychom byli dřív v Bludenzi. Tam jsme si chtěli projet trať do Schrunsu. Ale to je soukromá. Takže jsme se radši u vlaku zeptali, "bitte, gilt in diesem Zug auch die Jugendferiennetzkarte?" - a průvodčí řekl, že ano. Tak jsme nasedli, roztáhli mapy a málem i jídlo, jenže pak přišel ten průvodčí a dlouho si prohlížel naše jízdenky. Pak řekl Tut mir leid ale tuhle jízdenku (zřejmě od ČD) my neuznáváme, takže si vystupte, prosím; tak jsme si vystoupili, prosím, na první zastávce (Bludenz-Moos) a šli jsme zpátky 2 km pěšky na nádraží. No takže jsme neprojeli ani tu trať, ani jsme nestihli dojet až k Bodamskému jezeru (nejsem si jistý, jestli by se to dalo stihnout i bez toho zdržení v Bludenzi). Takže jsme dojeli jenom do Dornbirnu (zhruba na půli cesty z Feldkirchu do Bregenze) a vrátili se vlakem ÖBB-EC do Innsbrucku. Ten byl vypravován z Bregenze a měl 15 min. zpoždění - dopředu přesně ohlášené a zdůvodněné (porucha, nutná oprava či co, na jídelním voze - asi došlo kafe ;-), a během cesty se dohnalo. -Jo, to byla nejspíš ta trať s dřevěnými pražci a pružným uchycením :-)
No a pak už jenom popojet deset kilometrů do Hallu. Tam se výborně fotí nákladní vagóny. Večer jsme zase zamířili do města, a pak už... do spacáků, strávit poslední noc tohoto šíleného podniku.

Německý ICE v Innsbrucku	Setkání lokomotiv ÖBB a FS na Brenneru
Železniční stanice Schönwies	Železniční stanice Innsbruck Hbf.

1. 8. Takže - odjezd, balíme kufry, teda bágly, k našemu potěšení lehčí o to, co jsme přesunuli do žaludků. Popopojetí do Innsbrucku jsme nasedli do ÖBB-EC Galerie Belvedere a jeli jsme až do Lince. Ale ne přes Bischofshofen, nýbrž přes Kufstein. Tam se jede dlouhou a nezáživnou peážní tratí přes Rosenheim, DB, do Salzburgu, a pak už známou hlavní tratí. Nádraží v Linci se přestavuje, takže je tam spousta "objížděk", prachu, stavebního materiálu a hluku. No a na kusé koleji už nás očekávala klasická souprava CityShuttlů. V jízdních řádech je ten vlak psaný až do Budějovic, jenže s poznámkou, že v Summerau je nutno přestoupit. Takže nás udivilo, že na vagónech byla cedulka "České Budějovice"! A navíc jedna holka, co cestovala tím samým vlakem, a zřejmě zaslechla mateřský jazyk :-), říkala, že se nepřestupuje. Ha - že by to zavedli přímo? Jaktože o tom nic nevíme? No a když jsme se po cestě (na rakouském území) křižovali se soupravou bymáků, bylo to jasné. Na hranicích nás převzala modrá laminátka a odtáhla nás až do Budějovic. Český vlakový personál vypadal trochu zmateně, průvodčí mimo jiné tvrdila, že 8 x 0,6 je 48 :-) Jak jsme později zjistili, opravdu to byl první den, kdy jezdily soupravy po celé trase, ne-li první vlak (mimo zkušební).
V Budějovicích jsme přestoupili na rychlík 642, sedli jsme si do nejlepšího vagónu - BDbmrsee - i když proti těm rakouským nic moc. Např. jsme chtěli mít otevřené okno, ale při každém drncnutí se zavřelo, tak jsme vytáhli tkaničku od stanu a přivázali ho za madlo k háčku, co drží závěsy :-) Lidé, kteří si zaplatili 1. třídu, byli nespokojení: vůz 1. třídy ve vlaku z důvodu poruchy vůbec nebyl zařazen. Takto jsme se dokodrcali do Práglu, kde Ondra končil, a já jsem spěšně přestoupil na rychlík do Hradce. Tak skončila pvní etapa našeho putování a už jsme se těšili na druhou, která bude/byla v srpnu.

Dvoupatrová souprava Wiesel
v Linci

"Modrá laminátka" 340 049-6
v Čes. Budějovicích

To be continued... :-)

Nahoru

Katalog nákladních vagónů; sepsal Petr Voltr, pvoltr@seznam.cz, kopírování volné pod podmínkou uvedení zdroje